Tvorba Stanislava Diviše (1953) patří ke klíčovým projevům české postmoderny. Jejím charakteristickým znakem je přesun důrazu od subjektivních obsahů k vizuálnímu jazyku. Tento obrat odrážející postmoderní nedůvěru v obecnou platnost jakéhokoli duchovního či ideového základu otevřel pro umění nové možnosti, jak se s odstupem, zpochybňujícím humorem i estetikou velkoryse odmítající myšlenky na věčnost zabývat velkými tématy. Uvedené rysy najdeme i v cyklu Zbytky, který velmi dobře shrnuje základní principy Divišovy tvorby: volně se vztahuje k mimouměleckému artefaktu jako vzoru či předobrazu, zkoumá variabilitu systému řazení prvků a kompozice, a to s výrazným využitím čisté barvy, a zároveň podprahově rehabilituje ornament. Důvodem jeho samostatné prezentace v Chebu je regionální aspekt, který se týká nedaleké Aše. V roce 1994 zde kurátor Marek Pokorný, který odtud pochází, zorganizoval výtvarné sympozium Až v roce 1994, na které pozval čtyři umělce z nejprogresivnější části tehdejší výtvarné scény – V. Skrepla, A. Střížka, V. Stratila a právě S. Diviše. Ze sympozia vznikla výstava v ašském muzeu, při jejíž instalaci Diviš narazil na historické vzorníky z jedné ze zdejších textilek, které byly právě v té době zachráněny pro sbírky muzea. Fascinující soubor tvoří několik stovek fasciklů nejrůznějších formátů, na jejichž stránky byly vlepovány odstřižky látek. Pro Diviše se staly podnětem rozsáhlého souboru obrazů, vytvořeného ve dvou vlnách v roce 1995 a pak 2008, k němuž se příležitostně vrací dodnes. Tyto obrazy reflektují složitou a zčásti i tragickou problematiku. Jsou totiž připomínkou bohaté průmyslové historie města, která byla zdrojem jeho prosperity a identity, historie, jež nenávratně zmizela, zčásti s odsunem Němců, zbytek pak v 90. letech s krizí textilního průmyslu.