Výtvarná díla, které Petr Dub (1976) vytváří v posledních několika letech, se velmi odlišují od konvenční představy závěsného obrazu. Nejen že mají velmi nezvyklé formáty, někdy kruhové, jindy sice pravoúhlé, ale příliš úzké a v dalších případech zcela nepravidelné. Tím hlavním rozdílem je jejich expanze do prostoru. Mají podobu poměrně vysokých reliéfů s měkkými přechody, takže v kombinaci s barvou aplikovanou stříkáním připomínají detaily karosérií aut opalizujících metalíz nebo abstraktní počítačové vizualizace povrchu nějaké planety. Jejich podložkou je však stále ještě plátno připravené klasickým malířským způsobem a na některých jsou dokonce záměrně přiznány stopy malířského rukopisu. Když se podíváme na tvorbu, která jim předcházela, zjistíme, že i zde se jedná o artefakty ambivalentní povahy mezi obrazem a jeho zpochybněním. Někdy to byla plátna nepravidelných tvarů zavěšená přímo na stěně jako barevné skvrny, jindy je navíc zmuchlal do záhybů, takže vytvářely nepravidelné amorfní struktury. Vždy však mají estetickou povahu a jejich materiálová podstata diváka nutí vnímat je stále ještě jako obrazy. Díla Petra Duba tak jsou jak působivými estetickými artefakty, reflektujícími soudobou vizualitu, tak i výsledky komplikovaného přemýšlení o obrazu jako specifické uměleckohistorické entitě.