Jan Vytiska se sice narodil v roce 1985 v Praze, dětství však strávil v Rožnově pod Radhoštěm. Vystudoval Fakultu umění v Ostravě u Jiřího Surůvky, a když se v roce 2010 objevil na přehlídce vybraných evropských diplomek StartPoint, byl jediným malířem z asi 30 umělců a patřil k nejlepším… Jeho katastrofické obrazy se od té doby stále intenzivněji prorývají do našeho povědomí i podvědomí. Jsou eklektickým mixem dekadentních motivů, bezostyšně spojujícím folklórní reálie Valašska s malovanými lebkami mexických lidových kultů, nešťastníky s nadměrným růstem vousů, kdysi ukazované v různých freak shows, s tvářemi dětí pokrytými kissáckým make-upem, hrůzostrašný svět béčkových hororů se starým dobrým peklem jako vystřiženým z Ladových pohádek. A koneckonců i ty valašské dřevěnice jsou často zasazeny do alpské krajiny. Vytiskovy rozměrné apokalyptické spektákly vycházejí z dlouhé tradice evropského umění, na jejímž počátku stojí středověká vyobrazení věčného zatracení v pekle, zároveň je pokračovatelem těch umělců 20. století, kteří nacházeli zálibu v braku a pokleslostech nejrůznějšího druhu. Všudypřítomný zmar katastrof soukromých (hořící domy) i apokalyptických (spálené krajiny), perverze a hnus... Ale podobně jako ve strašidelných zámcích, kašírovaných mučírnách v hradních sklepeních nebo ve filmu dobře víme, že stříkající krev a useknuté údy jsou jen „jako“, kdežto ty skutečné hrůzy najdeme mnohem spíše v televizních zprávách.