Alena Anderlová (1977) se po absolutoriu akademie (1999-2005, Ant. Střížek, Michael Rittstein) vrátila do rodných Klatov. Spolu s několika dalšími malíři (Igor Grimmich, Lukáš Miffek, Karel Jerie a další) zastupuje určitou figurativní linii současné mladé malby s tendencí k vyprávění a groteskní nadsázce, kterou podchytila výstava Normální malba v pražském Mánesu v roce 2009. Také její obrazy mají zvláštní dynamiku. Uvolněným rukopisem vytváří dějové situace - někdy zcela realistické, jindy posunuté ad absurdum - založené na konfrontaci postav, zvířat či dopravních prostředků. Tato stále se opakující motivická trojice určuje její obrazový svět; naopak prostředí je tu většinou jen lehce naznačeno detailem architektury, silnice nebo několika stromy, což jejím obrazům dodává zvláštní neskutečnou atmosféru. Její příběhy jsou často mírně rozostřeny, jakoby zahaleny v mlze, případně se odehrávají v temném lese nebo v noci. Důležitou roli v nich pak hraje světlo, ať už v podobě záblesku či prudkého nasvícení. Není divu, že příznačným typem oné konfrontace je oslnění, nejčastěji zvířete „zasaženého" reflektorem automobilu či jiného dopravního prostředku. V těchto případech jde o zástupné symboly dvou světů, racionálně technického, k němuž patří i prvek umělého světla, a pudově zvířecího, spojeného právě s nocí, do níž se světlo zařezává. Zároveň je rozostření symbolickým prvkem vyjadřujícím vzpomínku, která v sobě vždy spojuje reálné a imaginární. To platí i o posledním cyklu, který je základem chebské výstavy, v němž se autorka zabývá světem pouťových atrakcí. Podle jedné z nich, která má přímou vazbu na Klatovy, jsme ji i nazvali. Haligali je specifická forma kolotoče, kterou na přelomu 60. a 70. let zkonstruovala místní proslulá kolotočářská rodina. Haligali se sice na jejích obrazech přímo neobjevuje, magické slovo ale zároveň okamžitě evokuje vzpomínku na nezaměnitelnou atmosféru zdejších poutí v dobách autorčina mládí, jak ji najdeme i v jejích obrazech.