Termín syntonos se v literatuře objevuje jako technika obrazů Antonína Slavíčka, Otakara Lebedy, Antonína Hudečka a několika dalších žáků Julia Mařáka kolem roku 1900, dosud se jím však u nás nikdo systematicky nezabýval. Ve skutečnosti nejde o označení malířské techniky, nýbrž o konkrétní značku vodou rozpustných barev, jednu z mnoha, které se začaly průmyslově vyrábět v závěrečných desetiletích 19. století. Díky svým zajímavým vlastnostem však barvy Syntonos už od svého vzniku přitahovaly pozornost a vyvolávaly jak nadšení, tak i příkré odsudky. Jimi malované obrazy se svými vizuálními charakteristikami odlišují nejen od olejomalby, kterou chtěly nahradit, ale v určité míře i od jiných temper. Současná výstava poprvé souhrnně představuje velkou část obrazů, které bývají tradičně uváděny jako syntonos. Zároveň prezentuje výsledky průzkumu, který restaurátorka Hana Bilavčíková provedla v rámci své disertace na AVU v Praze.