Počátek sedmdesátých let charakterizuje dokončování projektů zahájených ve druhé polovině předchozího desetiletí.  K největším počinům se řadila realizace obytného souboru Lochotín, který zahájil výstavbu celého tzv. Severního předměstí. Snahy architektů však výrazně komplikovaly jak nepružný prefabrikovaný systém, tak politický tlak na zahušťování obytné zástavby a chybějící infrastruktura, zejména určená kultuře. Konečně došlo k zahájení výstavby dvou klíčových areálů – fakultní nemocnice a technických vysokých škol. Zásadním problémem města se však stávalo neudržované centrum a starší předměstí. Na celorepublikové trendy směřující k útlumu plošných demolic Plzeň reagovala jen z malé části a postupně směřovala k likvidaci celých rozsáhlých úseků starší zástavby. Nových budov přitom vznikalo jen pár, podstatné části centra zabíraly silniční průtahy. Teprve na jaře 1989 se podařilo vyhlásit aspoň historické jádro města památkovou rezervací.