Karel Javůrek (1815–1909) byl představitelem tzv. historického žánru, kterému se věnoval po celý svůj dlouhý život. Jeho výtvarný názor se zformoval ještě před polovinou 19. století a z dnešního pohledu se jeví jako až příliš ilustrátorský. Javůrek byl nejdéle vystavujícím umělcem na výročních výstavách Krasoumné jednoty v Rudolfinu, kde v letech 1841–1908 představil neuvěřitelných 84 obrazů. Platil za patriarchu české historické malby, která se ale v jeho akademicky popisném pojetí dostávala čím dál tím více do rozporu s uvolněnou a koloristickou malbou salonního typu, která do českých zemí pronikala především z Paříže, i s postupným odklonem od historických témat. Reprezentativní obraz, který se nedávno vynořil v soukromém majetku a následně byl získán do sbírek Západočeské galerie v Plzni, prezentujeme v rámci formátu jednoho díla Opus magnum. Autor ho namaloval v roce 1890 a o rok později byl představen na výroční výstavě v Rudolfinu. Zobrazuje významnou událost z dějin Přemyslovců. Z podnětu svého bratrance a českého krále Vladislava II. byl Soběslav II. v letech 1161–1173 již podruhé vězněn na hradě Přimda. Po dvanácti letech byl na přímý pokyn římského císaře Friedricha Barbarossy propuštěn a následně prohlášen za českého knížete. Javůrek zde zobrazil moment, kdy ještě ve vězení skupina osvoboditelů předává Soběslavu II. plášť, meč a čapku jako atributy knížecí moci. Javůrkův obraz Holdování knížeti Soběslavovi uvězněnému je reprezentativním dílem větších rozměrů, které vzniklo v pozdní fázi historismu a nepochybně patří k jeho významným pracím. Vyniká uvolněným malířským rukopisem, sytou barevností, temnosvitem a dobře zvládnutou figurální kompozicí. Takováto velkorysá Javůrkova díla nejsou běžná ani ve sbírkách veřejných muzeí umění a nevyskytují se ani na českém trhu s uměním, kde od tohoto autora převažují spíše práce menších rozměrů, anebo malířské skici a studie.