Na výstavě Julie Daňhelové a Kryštofa Kučery se prolíná hned několik pomyslných žil, které byly pro kulturní krajinu Krušnohoří určující. Virgule z titulu výstavy odkazují na spornou metodu hledání podzemních kovů pomocí proutků, k níž se tu horníci už od středověku uchylovali. Zároveň naznačují, že těžba nikdy nepředstavovala jen dobývání surovin, ale také určitý (zdaleka ne nutně racionální) vztah k prostředí. Rozmanitost přístupů ke světu ostatně dokládají i další podoby a proměny práce, jejichž stopy se na výstavě otiskují. Obrací-li se Julie zvolenými náměty k hornické mytologii, technicky se její precizní kresba mikrotužkou připodobňuje k paličkovaným krajkám, jejichž výrobou si prý příležitostně přivydělávali i samotní horníci, když právě nemohli pod zem. Obdobné napětí mezi hrubou silou a jemným zacházením osvědčují Kryštofovy „krušené“ objekty ze dřeva, které mohou svou formou připomenout jak čarovné proutky, tak průmyslové vrtáky. Umělecká díla jsou navíc na výstavě doplňována nalezenými fragmenty perletě či žesťových nástrojů, které představují pozůstatky místní knoflíkářské a hudebně-nástrojářské výroby. Julie a Kryštof tak společně podnikají sondu do mnohoznačného prostoru, v němž se tradice mísí s modernitou, magie s technikou, nehostinnost podzemních šachet s útulností zmizelých domácností, domácí výroba se světovým trhem a vykořisťování krajiny s péčí o ni.