Když se v létě 1908 slavný český cestovatel, etnograf a kaktusář Alberto Vojtěch Frič vrátil ze své další jihoamerické cesty, doprovázel ho Čerwuiš, indián z paraguayského kmene Čamakoko. V „civilizaci“ hledal lék na parazitární chorobu, která decimovala jeho kmen, a opravdu ho tu nalezl. Strávil zde rok, vyplněný Fričovou přednáškovou činností, kterou jim oběma vydělával na zpáteční cestu. V Praze si pronajali byt v Náplavní ulici, kde se dvakrát týdně konal „den otevřených dveří“. Přicházelo tam množství přátel, umělců, novinářů, odborníků i zvědavců z řad široké veřejnosti. „Tak k nám jednoho dne zavítal sochař Amort, aby se podíval na člověka vyrostlého ve volné přírodě,“ vzpomíná Frič. „Půjčil jsem mu Čerwuiše, aby mu stál modelem. Byl mnohokrát v jeho ateliéru na Malé Straně a za pózování dostal pracovní plášť a sochařský baret, řekl si o ně. Když se pak vrátil do Chaka, nanosil si bláto z laguny, oblékl si tu parádu a znázorňoval svým krajanům, jak patta [přítel] Amort dělal z hlíny digičibí [zlé duchy] jako živé. Neměl však úspěch. Indiáni se jeho figur báli a mohu dosvědčit, že byly opravdu příšerné.“ Vilím Amort (1864–1913) Čerwuiše zachytil s péřovým diadémem na hlavě a péřovým náhrdelníkem kolem krku, typickými atributy čamakokské rituální slavnosti digilibyt, které se Frič zúčastnil jako první běloch a popsal její průběh i posvátný smysl. Čerwuišova busta vznikla na podzim 1908 a autor ji Fričovi věnoval. Dlouhá léta pak byla nedílnou součástí Fričových interiérů a figuruje na mnohých fotografiích. V roce 1913 z ní bylo pro etnografickou výstavu na Božínce pořízeno několik sádrových a betonových odlitků. Bustu se bohužel ze soukromé sbírky zapůjčit nepodařilo a je zde prezentována pouze prostřednictvím fotografie, předmětem výstavy se tak stalo torzo betonového odlitku, které se dochovalo ve Fričově rodině.