Otto Gutfreund (1889–1927) byl uznán jako zakladatelská osobnost českého moderního sochařství již záhy po jeho předčasné smrti. Díky expresionistické a kubistické tvorbě, uskutečňované před první světovou válkou, pak stoupala i jeho mezinárodní pověst: na výstavě uspořádané roku 2017 v Paříži k výročí úmrtí Augusta Rodina byla Gutfreundova Úzkost (1911–1912) přímo srovnávána s Rodinovým epochálním Balzacem. Je třeba si přitom přiznat, že dosavadní pohled na Gutfreunda byl v podstatě složen jen z charakteristik jeho jednotlivých tvůrčích období a že je zřejmě dost obtížné uchopit vnitřní celek jeho díla. Zde se pak nabízejí kresby jako klíč k těmto otázkám a k intimnějšímu seznámení s jeho osobností. Pro pochopení zdrojů vynikající Gutfreundovy kreativity je důležité sledovat tvůrčí proces a tady mají nezastupitelné místo jeho kresby. Gutfreund kreslil hodně, a to nejenom jako přípravu k chystaným sochám, ale i volně. Jsou to jedinečné dokumenty jeho tvůrčího úsilí, které ale mají i nadosobní platnost, protože jsou citlivými doklady dynamického rozvoje české kultury na počátku 20. století. Kubismus byl často vykládán jako ryze optimistická záležitost, živená dokonce vírou v prospěšnost moderní civilizace a jejích technologií, kupříkladu letectví. Gutfreundovy kresby ale ukazují, že to také mohla být manická maska, kryjící nebezpečí dezintegrace moderní individuality, či prostředek, jak stabilizovat nejistou situaci moderního člověka. Počáteční primitivismus „návratu k dítěti“ tu byl kompenzován subtilnější výrazovou strukturou, respektující dvojznačnost citových stavů, které byly zdrojem uměleckého výrazu. Právě taková intimní věc, jako je kresba, může dobře signalizovat připravenost k distanci, jež je nezbytná, aby byla životní úzkost využita k elaboraci kulturního symbolu nepostrádajícího autentičnost ve smyslu živého podílu na existenciální krizi moderního člověka, ale zároveň alarmujícího možnosti, které má umění jako protektor individuálního já v instalaci hodnot nové moderní konvulzivní krásy. Tato Gutfreundova tendence je dobře čitelná z jeho kreseb, protože jak jeho první primitivismus, ovlivněný Bourdellem, tak stupňování konstruktivního a ryze výtvarného prvku v období kubismu představují Gutfreunda jako umělce věřícího ve smysl tvorby, v možnost oslovit výtvarným dílem diváka a zejména v kapacitu umění umocňovat skutečnost. V tom byl zakotven i pozdější Gutfreundův občanský idealismus, projevující se v přímém angažování pro národní samostatnost za první světové války, jakož i v jeho práci na kulturním obrazu poválečné Československé republiky. Tato výstava ukazuje největší soubor Gutfreundových kreseb zachovaných z jeho pozůstalosti v soukromé sbírce.