Název výstavy čerstvého absolventa pražské UMPRUM Kryštofa Strejce (1994) připomíná bajku a není to daleko od pravdy, protože zvířata a lidé představují v jeho pojetí téměř jedno a totéž. Jakkoli si zachovávají charakteristické rysy svého druhu, téměř vždy lze najít něco, co jednoznačnost jejich vnímání narušuje a posouvá. Kryštof Strejc oba živočichy vnímá bez přívlastků, přistupuje k nim bez předsudků i preferencí. Fakticky k nim nemá osobní vztah. Psa nechová a není ani rybář. Zvířata začal malovat už během studií v ateliéru Jiřího Černického a Marka Meduny (Michala Novotného), tehdy ale dával přednost dominantním tvorům, například šelmám. Teprve později se u něj začali spontánně objevovat „submisivnější“ psi a ryby, kteří se teď v nějaké formě, nebo alespoň zástupně, vyskytují v podstatě na každém jeho plátně. Právě mezi nimi našel Kryštof Strejc své místo. Není to nadnesené tvrzení. Sám uvádí, že jeho tvorba je autobiografická minimálně do té míry, že si pod většinou postav, jež maluje, představuje sebe. I na první pohled objektivní motivy bývají nevysloveně součástí jeho osobní mytologie. Čím dál zřetelnější roli u něj hraje také autoportrét, který nyní dokonce zmnožuje v řadách za sebou. Někdy se na něm usmívá, jindy je výraz spíš rozpačitý. Podobná prolínavost se objevuje i v další rovině, jež se týká sepětí člověka a zvířete. Vzájemnost je zřejmá: němé ryby mají lidské rty, psi jsou oblečení a nosí boty, což se navíc příliš neliší ani od žité skutečnosti. Vymýšlet si v podstatě není třeba.