Výstava je úzce vymezenou sondou do tvorby Jiřího Načeradského (1939–2014). Zabývá se autorovým vztahem k fotografii, ústředním problémem jeho tvorby v závěru 60. a na začátku 70. let. Zahrnuje tedy i obrazy z roku 1967, představující jeho největší přínos českému umění, které jsou už od doby svého vzniku opakovaně vřazovány do mezinárodního kontextu. Podnětem výstavy byl objev konvolutu výstřižků a fotografií v umělcově pozůstalosti, které mu v letech 1967 až 1974 sloužily jako výchozí materiál pro jeho obrazy. V konfrontaci s předlohami detailně zkoumá metody a strategie Načeradského malby, stejně jako povahu obrazových zdrojů, s nimiž pracoval. Ty si někdy vybíral pro jejich vizuální zajímavost, jak o tom hovořil v řadě rozhovorů, překvapivě se tu však často objevují i snímky zcela banální, nezajímavé, drobné a téměř nečitelné. Díky tomuto analytickému přístupu můžeme korigovat určité názory, které přetrvávají v uměleckohistorické literatuře, jež svými výroky živil i sám autor, ale také zpřesňovat datace a názvy, odvozené od zobrazených témat.