Jaroslav Grodl (*1984) se již při studiích na pražské Akademii výtvarných umění (2003–2009 v ateliérech Jiřího Sopka a Vladimíra Kokolii) manifestoval jako malíř inklinující k záznamu okolního dění a se skepsí k „profesním skalpům“. Po absolutoriu se proto vrátil na rodnou Vysočinu spolurozvíjet tamní prostředí. Cesta poněkud opačná než je u umělců zvykem, avšak neméně zodpovědná, zohlední-li se i autorova kurátorská a pedagogická praxe. Po vzoru jeho oblíbenců Miloše Jiránka, Jiřího Patery a Petra Veselého (rovněž vystaven) zůstává ovšem i pro Jaroslava Grodla vedle organizační činnosti malba stěžejním prostředkem seberealizace a bylo by chybou, nechat ji spolu s umělcem pozapomenutou v regionu. Autorova aktuálnost spočívá nejenom v úsilí o zachycení proměny městského i přírodního prostředí, nýbrž i v jeho stylu. Typická je pro něj jednoduchost, živost a časovost, tři dnes naprosto nutné složky komunikace. Jednoduchost se v obrazech projevuje silně reduktivní, avšak srozumitelnou formou, živostí oplývají charakteristicky zachycené postavy i barevnosti, a časovost má podobu opakovaného záznamu téhož místa se snahou o svižné zachycení atmosféry chvíle. Nepřekvapí tedy autorova náklonnost k plenéru. Ten však doplňují či rozvíjí kumulativní „nástěnky“ malých formátů i semi- až zcela abstraktní malba. Obě tyto krajní polohy výstava reflektuje především. A ačkoliv je jimi Jaroslav Grodl méně známý, právě ony mohou být vyvrcholením onoho připoutání se ke každodennosti, shrnutím nebo esencí těch mnoha okamžiků a sesbíraných poznámek ze včera, dnes i zítra autorova zorného pole.